top of page

Zítra 23. dubna se na Libušíně odehrají tři významné bitvy středověku!



Vážení diváci, přátelé, kamarádi,


jak jistě víte, 23. dubna, od 15:00, se pod kopečkem U sv. Jiří na Libušíně odehrají bitvy na motivy tří velkých a významných středověkých bitev a tažení. Pojďme si povědět něco krátce ke každé z nich...


I. dějství: Křížová výprava roku 1147


Psal se rok 1147 a Evropou táhly stejně jako před půl stoletím vojska bojovníků se znamením kříže na korouhvích, na štítech a hrudích. To papež Evžen vyhlásil již druhé křížové tažení na obranu Svaté země proti Saracénům.


Ale ne všichni křižáci směřovali na jihovýchod, daleko za moře. Severoněmecká knížata nechtěla podstupovat tak dalekou cestu, když proti pohanům lze přece pod znamením kříže bojovat mnohem blíž. Vždyť mezi Labem, Odrou a Baltem žijí stále tisíce pohanů: Obodrité, Veleti, Lutici, Srbové či jak se všechny ty slovanské kmeny nazývaly. Tam všude mohou zvěstovat ohněm a mečem Kristovo Evangelium.


A tak vytáhli proti pohanským Slovanům v Polabí. Do čela výpravy se postavili saský vévoda Jindřich Lev a markrabě Severní marky Albrecht Medvěd. Oni a jejich rytíři měli nést hlavní tíhu bojů. A aby na dobytém území mohli být pohané pokřtěni, přizvali na výpravu i biskupa slovanského jazyka, který by porobeným Slovanům mohl hlásat víru. Tím prelátem byl olomoucký biskup Jindřich Zdík, muž nad jiné zbožný a vzdělaný.


Biskup Jindřich doprovázel jeden z křižáckých oddílů, který směřoval proti opevněné pohanské svatyni Malchow. Před jejími valy tou dobou každoročně Slované pořádali tradiční slavnosti příchodu jara. Brzy se však měli dočkat krutého překvapení. A biskup Jindřich ostatně také.


II. dějství: Grunwald 1410


Jsou dny, které rozhodují o osudech národů a zemí na staletí.


Toho červencového rána roku 1410 se nedaleko Grunwaldu ve východním Polsku sešla snad polovina Evropy. Nad bitevní plání se třepotaly stovky, tisíce praporců, korouhví, gonfanonů i bunčuků z koňských žíní. A nad nimi, stoupala směsice řečí a jazyků toho válečného Babylonu. A ještě výše, úplně nahoře, se vznášely modlitby, jež obě strany vznášely k Bohu. Komu ale bude Hospodin toho dne naslouchat?


Snad modlitbám velmistra německého řádu, jenž stojí v čele vojska svých řádových rytířů s emblémem černého kříže na bílém poli a jejich spojenců ze všech koutů římsko-německé říše? Nebo prosbám polského krále, pod jehož velením se sešli bojovníci snad z celého východu: chrabří rytíři z Polska, udatní bojaři z Rusi, divocí válečníci z Litvy, strašliví jezdci z tatarských stepí i zkušení žoldnéři z Čech a Moravy?


Jsou dny, které rozhodují o osudech národů a zemí na staletí. A nikdo to ani neví.


Toho červencového dne roku 1410 se nedaleko Grunwaldu ve východním Polsku nerozhodovalo jen o osudech Polska, Litvy a Německého řádu. Ale i osudech Českého království a celé západní církve. Snad pouhou souhrou náhod, snad řízením Boží prozřetelnosti, stanul mezi českými žoldnéři v polských službách postarší zeman, který se nazýval podle svého rodného a dávno ztraceného dvorce Trocnova. A i když měl jen jediné oko, pozorně se díval. A to, co viděl, si zapisoval do paměti…



III. dějství: Schönberg 1504


Náš třetí dnešní příběh bude vyprávět o jedné zapomenuté bitvě, v níž staří Čechové prokázali hrdinství, které opěvovali i jejich protivníci. Ta bitva se odehrála 12. září roku 1504 u vesnice Schönberg nedaleko bavorského Řezna.


O rok dříve zemřel landshutský vévoda Jiří Bohatý a odkázal zemi své jediné dceři Alžbětě a jejímu manželu Ruprechtovi. Nárok na Landshut si ale činil i mnichovský vévoda Albrecht, na jehož stranu se postavil římský král Maxmilián Habsburský. Vypukla válka. A protože zesnulý vévoda Jiří nebyl „bohatý“ jen podle jména, najala jeho dcera ze zděděných peněz tisíce obávaných českých žoldnéřů. Těžko říci, jak by válka dopadla. Ale 20. srpna roku 1504 zemřel náhle nový landshutský vévoda, Alžbětin manžel Ruprecht. Boj ztratil smysl. Landshutská armáda se rozpadla a žoldnéři se rozešli domů. Tisíce Čechů táhly zpět k pohraničním hvozdům. Němečtí jezdci je opustili, a tak česká pěchota táhla sama. Bylo přece po válce…


Ale boj ještě neskončil. Římský král Maxmilián toužil po velkém vítězství, které mu zatím v této válce štěstěna odepřela. Ne nadarmo se mu přezdívalo „poslední rytíř“. Vydal se Čechy pronásledovat. Sám jel v čele obrněné jízdy, výkvětu evropského rytířstva. A jen tak tak, že s jezdci dokázali držet krok němečtí pěšáci, odění ve strakatých, rozedraných oděvech, s dlouhými píkami na ramenou. Říkalo se jim trochu pohrdavě lancknechti a od těch venkovských chlapů v nadcházející bitvě opravdu nikdo nic nečekal…


Jenže nakonec to byli právě oni, kdo se stal jejím vítězem. A jejich kapitán, pouhý bezvýznamný šlechtic Georg von Frundsberg, zastínil svou statečností samotného římského krále.


Více o dějinných souvislostech, které vedly k vyústění do středověkých válek a bitev, které nás čekají, se dozvíte v podrobném článku: Libušínská bitva o třech dějstvích a třetí jako epitaf.


Těšíme se na Vás, toto si nesmíte nechat ujít!

1 272 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše