top of page

Libušínská bitva o třech dějstvích a čtvrté jako epitaf!

V rámci odpoledního programu pro vás chystáme velkolepou bitvu, která bude rozdělena na tři dějství, kterými si připomeneme tři důležitá období evropských středověkých dějin, tři středověké bitvy, které významně zasáhly do osudů českého království a středověkého válečného umění. Jelikož však není v silách nikoho zrekonstruovat zcela věrně takové velké středověké bitvy, pokusíme se vám alespoň přiblížit způsob boje, jakým se tenkrát války vedly, a oprášíme příběhy, které se k těmto velkým bitvám pojí.


Ve velkolepé bitvě se vám předvedou jednotky středověké jízdy i pěchoty z období ranného, vrcholného i pozdního středověku, lukostřelci, dělostřelectvo, střelci ze střelných i palných zbraní, kopiníci, pikenýři, sudličníci, rytíři, pavézníci, vikingové, slované, husité, panská pěchota i landsknechti. Boje se zúčastní i rytířská jízda!



První dějství bitvy se věnuje období raného středověku a křížové výpravě olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka proti polabským Slovanům l.p. 1147, kdy naši předkové přispěli významně k šíření křesťanství. Příběh vypoví o velikém zklamání biskupa nad způsobem jakým bylo křesťanské náboženství šířeno, o pokoře, lásce a o honbě za kořistí a bohatstvím.


V roce 1147 totiž křesťanské společenství zorganizovalo druhou křižáckou výpravu, která se také nazývá Venedská, a poslalo křižáky proti polabským Slovanům, navzdory skutečnosti, že mnoho z polabských a pomořanských slovanských zemí v té době již byly křesťanské, přinejmenším formálně.


Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl významný český duchovní a diplomat. Biskupem olomouckým v letech 1126 –1150. O jeho původu dosud panují mezi odborníky dohady. Podle jedné teze pocházel přímo z přemyslovského rodu, bývá však někdy také považován za syna kronikáře Kosmase. Od 22. března 1126 byl olomouckým biskupem. Zdík se stal na Moravě hlavní mocenskou oporou pražského knížete Soběslava I. v boji proti olomouckému údělnému knížeti Otovi II. 30. června 1131 posvětil katedrálu svatého Václava. V letech 1137 – 38 vykonal jako jeden z prvních Čechů pouť do Jeruzaléma. V roce 1138 se zúčastnil 2. lateránského koncilu v Římě.



V roce 1147 se stal účastníkem neúspěšné křížové výpravy proti polabským Slovanům, kterou se vám právě budeme snažit přiblížit v prvním dějství. Po smrti knížete Soběslava I., kdy se vlády ujal jeho nástupce Vladislav II., se biskup Zdík opět postavil na stranu pražského knížete proti odbojným moravským údělným knížatům. Olomoucké biskupství se díky tomuto jeho postoji stalo samostatným církevně – politickým útvarem, který napříště nepodléhal moci moravských údělných knížat, nýbrž přímo pražskému knížeti.


Nicméně křížová výprava z velké části selhala i při pokusu obrátit na křesťanství slovanské Venedy. Sasové dosáhli sice obrácení pohanů v Dobinu, ale Slované se ke svým pohanským zvykům vrátili, jakmile se křižácká vojska rozpadla. Albrecht z Pomořan napsal:


„ Pokud by přišli posílit křesťanskou víru (...) měli tak učinit kázáním, nikoliv silou. “

— Albrecht z Pomořan


Jako dohra křížové výpravy, bylo Meklenbursko a Pomořansko především saskými křižáky Jidřicha Lva vydrancováno.[30] Tento čin oslabil vliv Slovanů v oblasti, což v budoucnu omezilo jejich odpor vůči křesťanské expanzi a napomohlo křesťanům v následujících desetiletích přinést další vítězství.


Odkazy:









Druhé dějství vykresluje válečnickou školu Jana Žižky, který se jako mladý účastnil v r. 1410 přeslavné bitvy u Grunwaldu, ve které získal mnoho cenných zkušenosti pro pozdější osobní kariéru. Příběh vypovídá o jedné velké kapitole evropských dějin a o tom jak do tohoto dění zasáhli naši předkové.


Ve 13. století byl Řád německých rytířů pozván mazovským knížetem Konrádem, po zničujícím nájezdu Prusů z roku 1218, do Pruska k boji proti pohanům (Prusům). Ten se chopil příležitosti a díky Riminské bule od císaře Friedricha II. a listině potvrzené od papeže Řehoře IX. získal absolutní svrchovanost nad zemí vyrvanou pohanům a zemí Chelmskou jak po stránce světské, tak i po stránce duchovní. Někteří historikové dodnes tvrdí, že se tak stalo na základě podvodu ze strany německého řádu. Tato rozhodnutí však byla v rozporu s původním záměrem Konráda, který usiloval o to, aby dobytá Pruská území byla připojena k Polsku. Řádu se během pěti desetiletí podařilo Prusko za cenu těžkých bojů ovládnout a přinutit místní obyvatelstvo k přijetí křesťanství. Na dobytí Pruska se však podílely i křížové výpravy, které do této oblasti směřovaly. Podobně se řád po sloučení s řádem mečových rytířů r. 1237, kdy převzal jeho závazky, začal snažit o christianizaci Pobaltí.



Ve druhé polovině 14. století, po dohodě s Polskem v Kališi roku 1343 a uzavření míru na dobu 66 let, dosahuje Řád zenitu a snaží se ovládnout na východě území Žmudě, na které si však dělá také nárok v té době pohanská Litva. V roce 1385 přijal litevský velkokníže Jagiello a s ním i formálně celá Litva křest. Tím pominuly pro řád důvody snažit se o její christianizaci, přesto se však řád nadále snažil definitivně připojit Žmuď k řádovému státu. Díky křtu se zároveň Jagiello stává i jedním ze dvou nápadníků dědičky polského trůnu Hedwiky (Jadwigy) a dne 13. dubna1385 se tzv. Krevskou smlouvou, díky volbě polských stavů, stává i polským králem. Korunovací Jagiella o rok později jako Vladislava, vzniklo polsko-litevské soustátí, jedna z největších zemí v tehdejší Evropě, která se rozhodla vší mocí zastavit expanzi Řádového státu.


Cílem Řádu německých rytířů v nastupující válce bylo upevnění svých držav, ovládnutí celé Žmudě a případné další získání území na úkor Polska, Litevské knížectví naopak považovalo Žmuď za součást svého území a chtělo ji dostat zpět pod svůj vliv. Polsko mělo zájem získat zpět po sto letech Pomořansko a také Řádem údajně neoprávněně obsazené Drezdenko, v konečné fázi pak definitivní rozbití nebezpečného sousedního Řádového státu. Drezdenko držel Ulrich van der Ost, který se uznal za polského vazala a odkázal ho roku 1402 polskému králi, ale za tři roky nato ho v rozporu s předchozí dohodou postoupil Řádu německých rytířů.


Časného rána, 15. července1410 se obě armády setkaly poblíž vesnic Grunwald, Tannenberg a Łodowigowo (Ludwigsdorf). Obě armády byly rozmístěny v liniových formacích. Polsko-litevská armáda se rozložila před vesnicemi Łodowigowem a Tannenbergem. Její levé křídlo bylo složeno převážně z polské těžké jízdy. Na pravém křídle unijních sil byla rozmístěna vojska litevského velkoknížete Vytautase, složená převážně z lehké jízdy. Mezi silami na pravém křídle byly prapory z celého Litevského velkovévodství včetně tatarských houfů a pravděpodobně i moldavských žoldáků. Opoziční řádové síly se převážně skládaly z těžké jízdy a pěších oddílů. V jejich řadách se bitvy účastnilo mnoho žoldnéřů z celé Západní Evropy, kteří byli zváni „hosté řádu“



Třetí dějství vykresluje poslední slavné události českého středověkého válečného umění a samotných husitských válečníků, přelom a střet dvou velkých věků a světů renesance a středověku, ve kterém se v roce 1504 u německého Schönbergu. Vidina tučných prebend provází leckteré spory o dědictví. Do boje o landshutské dědictví v sousedním Bavorsku se zapojili i čeští žoldnéři, potomní válečníci slavných husitů. Příběh vypoví o chrabrosti českých bojovníků a o tom jak si slavný vojevůdce Jörg Frundsberg vydobil uznání samotného Císaře Maxmiliána, který v této bitvě málem přišel o život.


Po vymření rodu Wittelsbachů v roce 1503 začala totiž pravá „dědická mela“. Šlo hlavně o Landshut, kdy spor vedli falckrabě Ruprecht a vévoda Albrecht za podpory římského krále Maxmiliána. Ruprecht si v létě 1504 na pomoc najal české žoldáky, ale v průběhu tažení nečekaně zemřel ve věku 24 let. Češi pod vedením Matyáše Libáka z Radovesic se rozhodli k návratu domů, ale jejich vojsko s povozy dostihli Maxmiliánovi muži. Sveden byl urputný boj, po kterém král uznal statečnost poražených Čechů a zajatce nechal propustit bez výkupného.


Tato bitva je významná především z vojenského hlediska, protože se v ní potkaly dva různé přístupy k vedení války. Čeští žoldnéři představovali starší středověký způsob vedení boje, který se potkal s novodobým renesančním způsobem válčení.



Odkazy:








Na závěr po realizaci těchto tří scénářových dějství, se na libušínském bitevním poli utkají proti sobě bojovníci všech období středověku, rozdělení do dvou stejně velikých vojsk. Půjde o experimentální bitvu, ve které budete moci pozorovat jak by to mohlo dopadnout, kdyby se takový lítý viking potkal například s hustiou či landsknechtem. Historicky nijak logické či věrohodné, ale jistě to bude veliká podívaná a zábava jak pro diváky, tak pro účinkující. Každý bojovník obdrží stuhu buď modré či červené barvy, kterou si připne na přilbu, aby se protivníci snáze identifikovali. V této bitvě se nebude bojovat dle scénáře, ale vítězem se stane to vojsko, které bude lépe taktizovat. Bojovníci a jednotlivé šiky si mohou před bitvou domlouvat aliance, vymýšlet strategie, plánovat obchvaty. O výsledku bitvy tedy rozhodnou sami účinkující! Tato bitva bude tečkou za celodenním bojováním, takovým epitafem letošní Bitvy Libušín.


Po bitvě určitě nespěchejte domů, protože pro vás chystáme další doprovodný program! Můžete se těšít na vystoupení velice zajímavých kapel, zatancovat si s námi na kolbišti, shlédnout závěrečný turnajový ceremoniál, a na závěr si vychutnat velkolepou ohnivou šou! Více o programu se dozvíte také v sekci Aktualit našeho webu.



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page